Báseň napsaná na malém kousku papíru, drobným, sotva čitelným písmem, v komunistickém vězení v 50.letech 20.století, v osmém roce nespravedlivého odnětí svobody v případu kardinála Štěpána Trochty. |
Marie Kovalová
(*4.8.1911 - +4.8.1999) |
|
|
„ Les “ Miluji les, ten tichý vonný chrám, jenž jako chorál si zpívá do varhan, a na
varhany hraje Bůh. Bůh je mi nejblíže v lese, On a svatý Duch mě mají mezi sebou a za ruce mě vedou a
jejich ruce štědré jsou a
voní malinami. Stromy si šeptají, buď tu s námi, u
nás tě všechno přebolí, u nás
je krásně ať podíváš se kamkoli. Už osmé léto kvete vřes, už osmé léto nemám les, jen
Bůh jde stále se mnou po
celou dobu temnou. Jde se mnou z věznice do věznice, snad proto jej v lese není více. Můj Bůh má trestanecké šaty, chrání mě a jistě mně zas vrátí mé stráně plné vřesu, to pro mou lásku k lesu, který
jsem tolik ráda měla. Snad tehdy jsem ještě nevěděla, jak nadlouho jej ztratím. Bože, vrať mi
můj les a já
se tam s tebou vrátím. |
|
Strhující,
pohnutý, s Bohem úzce spojený a nevšední osud paní
Marie Kovalové zachycuje kniha: Petr Chaloupský: „ Kdo nás
odloučí od lásky Kristovy“ |
|
|
|